Sochy M. B. Brauna

Zámecký areál zdobily sochy z dílny známého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a jeho synovce Antonína představující alegorie lidských vlastností a postavy z řecké mytologie. Doplňovaly je desítky terakotových soch a honosná zahradní architektura.


Podobná sochařská výzdoba je také v Kuksu hraběte Františka Antonína Šporka. Ostatně právě na jeho doporučení se objevila Braunova dílna ve Valči. S valečským pánem se hrabě Špork přátelil, a tak mu mohl jen vřele doporučit svého oblíbeného sochařského mistra. M. B. Braun se svými tovaryši nejprve vytvořil sloup Nejsvětější Trojice, poté se zabývali sochařskou výzdobou parku. Na památku Šporkovy návštěvy ve Valči vzniká pozoruhodné portrétní sochařské dílo znázorňující právě hraběte.
Jen škoda, že se mistr Braun nedožil také finančního ohodnocení své valečské práce. V archivních záznamech se dočítáme, že dne 13. března 1737 při úřadu nejvyššího purkrabí Království českého podává žalobu na hraběte Jana Ferdinanda Kagera z Globenu pro dluh 810 zlatých 54 krejcarů měšťan Nového města pražského sochař Matyáš B. Braun. Tentýž dluh se mimo jiné objevuje ještě po 60 letech v kupní smlouvě mezi hraběnkou Marií Josefou von Limburg-Styrum, která roku 1797 prodává panství c.k. ministrovi Janu Antonínovi hraběti z Pergenu. Jako věřitel výše zmíněné částky za sochařskou výzdobu ve Valči je uváděn Václav Braun.
Originály 28 Braunových soch byly po ničivém požáru v roce 1976 přemístěny do lapidária kláštera v Kladrubech. Nyní se nacházejí ve valečském lapidáriu v objektu bývalé kovárny. Vzniklo zde zázemí pro originály všech  28 ks soch M.B Brauna, které se po dlouhých 43 letech vrátily zpět do Valče. Jedná se o jeden z největších souborů známého barokního sochaře inspirovaný areálem v Kuksu. Návaznost na Braunovu sochařskou výzdobu Kuksu je více než patrná; soubor zahrnuje alegorie lidských vlastností, mytologické motivy a také sochu znázorňující právě hraběte Šporka, kterého pojilo přátelství s valečským pánem.
V lapidáriu je možno vidět nejen sochy, jejichž kopie jsou k vidění v zámeckém parku (Dídó, Chronos a Selené, Chronos a Éós, Olympos, Silénos, Satyr, Pan, Dionýsos, Atys a Ia, Hermés a Afrodita, Meleagros a Atalanta, Afrodita, Deméter, Áres, Hérakles, David – s nově domodelovanou hlavou, a nakonec již zmíněná socha hraběte Šporka), ale také ty, jejichž kopie byly z parku odcizeny v letech 2003-2004  (Marnivost, Lstivost, Skromnost, Filozofie, Básnictví, Polyhymnia a sousoší Dionýsos a Persefona). Jako úplná novinka pro ty, kteří znají jen stávající kopie soch v parku, jsou sochy Závist, Věrnost, Perseus a Andromeda, Obětování Ifigenie. Od nich se kopie do parku nikdy nedělaly.

Co v lapidáriu uvidíte?

MYTOLOGICKÉ POSTAVY

1)   Polyhymnia - múza hymnického a sborového zpěvu. Múz bylo celkem 9 a jejich vůdcem byl bůh Apolló. Kromě Polyhymnie to byly: Kleió (múza dějepisu), Euterpé (múza hudby a lyrické poezie), Thálie (múza komedie a pastorální poezie), Melpomené (múza tragédie), Terpsichoré (múza tance a zpěvu), Erató (múza lyrické a milostné poezie), Uránie (múza astronomie), Kalliopé (múza epické poezie)

2) Olympos – mýtický pěvec z Frýgie a hráč na flétnu. Řadí se k polobohům nebo horským démonům. Patřil také mezi hudebníky ve službách bohyně Kybely. Jeho hudba prý měla omamný a léčivý účinek.

 3)    Meleagros a Atalanta – Meleagrův otec zapomněl jednou při děkovné oběti bohům na bohyni lovu Artemis. Ta za to poslala na jeho zemi kance, který ničil úrodu a hubil vše živé. Skolila ho šípem Arkaďanka Atalanta, kopím ho dorazil Meleagros. Atalantě věnoval jeho kůži, která jim leží u nohou.

 4)    Perseus a Andromeda – dva hrdinové jednoho z nejznámějších řeckých mýtů. Andromeda měla být obětována mořské obludě, přikována ke skále a čekajíc na smrt. Tak ji zastihl Perseus, syn boha Dia a pozemské královny Danae, který se právě vracel z výpravy za hlavou Medúsy. Pomocí její uťaté hlavy způsobil, že mořská obluda zkameněla. Zachráněnou Andromedu dostal za ženu.

 5)    Afrodita – bohyně lásky a krásy. Díky své kráse a kouzlům, která ovládala, patřila k nejmocnějším bohům. Zasvěceni jí byli delfíni, holubice, vlaštovky, růže, mák, myrta, jablka a lípa.

6)    Silénos – silénové tvořili spolu se satyry družinu družinu boha Dionýsa. Byli považování za potomky Siléna – vychovatele boha Dionýsa, věčně opilého a veselého staříka.

7)    Dionýsos – syn boha Dia a thébské princezny Sebelé; bůh vína a vinařství. Jako takový byl uctíván především proto, že zbavoval lidi starostí a přinášel jim radost, podněcoval lásku a uvolňoval tvůrčí síly umělců. Obklopen býval skupinou silénů a satyrů.

8)    Satyr – satyrové byli horští a lesní démoni, průvodci boha vína Dionýsa. Rádi se bavili tancem a hudbou, ale pásli také dobytek. Podle starších představ měli kozlí nohy a uši, naježené vlasy a růžky na čele. Později získali ve výtvarném umění téměř lidskou podobu.

 9)    Áres – bůh války. Doprovázeli ho zpravidla Deimos a Fobos, kteří byli zosobněním děsu a hrůzy, bohyně sváru Eris a bohyně válečného vraždění Enyó. Jako symbol války je u jeho nohou dělová hlaveň.

10)    Dídó (alegorie zoufalství) – královna Dídó byla zakladatelkou města Kartága, která se zamilovala do trojského hrdiny Aenea, jež ztroskotal u břehů její země. Když ji opustil, aby se vrátil domů, nechala na nádvoří postavit hranici a probodla se jeho mečem.

11)    Básnictví – ztvárněno jako postava muže s rozevlátým účesem, zahaleného drapérií.

12)    David (alegorie síly) – svalnatá, atletická postava s mošnou plnou kamení, z nichž jeden drží v ruce. Originál sochy je bez hlavy;  socha umístěná v parku u kašny má hlavu domodelovánu novodobě při vzniku kopie.

13)    Chronos a Selené (Alegorie noci) – Chronos je zosobněním času a Selené jako bohyně luny zosobněním noci. Jako symbol noci sedí u jeho nohou sova a jeho plášť je poset hvězdami.

14)    Chronos a Éós (Alegorie dne) – jako symbol dne je Chronosův plášť pokryt drobnými slunečními kotouči; společnost mu dělá Éós – bohyně ranních červánků.

15)    Herkules – syn boha Dia a lidské královny Alkméné, největší hrdina řeckých bájí. Proslul jako silák, který se snažil být ku prospěchu lidem. Za své skutky byl odměněn – stal se nesmrtelným. Zde je oděn v neprůstřelné kůži nemejského lva, kterého hrdina omráčil kyjem a zardousil, protože lev byl běžnými zbraněmi nezranitelný.

 16)    Hermés a Afrodita – Afrodita byla bohyní lásky a krásy, Zeus jí ale určil za manžela chromého a ošklivého božského kováře Héfaista. Náhradou za to hledala Afrodita útěchu u jiných – jedním z nich byl bůh Hermés, posel bohů a průvodce mrtvých do podsvětí, bůh obchodníků, řečníků, vynálezců a cestovatelů, ale také podvodníků a zlodějů.

 17)    Deméter – bohyně plodnosti země a rolnictví. Naučila prý lidstvo obdělávat pole a tím založila nový způsob usedlého života, který vystřídal dosavadní kočovné pastevectví.

 18)    Dionýsos a Persefona – Persefona byla dcerou boha Dia a bohyně Déméter. Když jednou na procházce utrhla květ smrti narcis, země se rozestoupila, bůh podsvětí Hádes ji unesl do své říše a stala se jeho ženou. Déméter vymohla na Diovi, aby jejich dcera pobývala v podzemí jen třetinu roku a zbylé dvě třetiny roku žila na zemi se svou matkou. Na jaře tedy přichází Persefóna na svět a Déméter z radosti nad jejím návratem dává rostlinám plodivou sílu. Toto sousoší dvou bohů, po otci sourozenců, lze tedy chápat jako alegorii plodného období roku v přírodě.

 19)    Atys a Ia – Atys byl pastýř, do kterého se zamilovala bohyně Kybelé. Když slavil svatbu s dcerou pessinuntsého krále Iou, zjevila se v hodovní síni Kybelé. Atys utekl do hor, kde se zbavil svého mužství.

 20)    Pan – bůh lesů, lovců a pastýřů. Narodil se s kozlíma nohama, rohy a dlouhými vousy. Jeho matka z něj dostala strach a uprchla (podle něj „panický“ strach). Naše socha hraje na syrinx. Syrinx byla horská nymfa, o jejíž přízeň se Pan ucházel. Ona o něj však nestála, skočila raději do vody a nechala se svým otcem, říčním bohem, proměnit v rákos. Z jeho stébla si Pan zhotovil píšťalu a na paměť nešťastné nymfy ji nazval syrinx.

21)    Obětování Ifigenie – Ifigenie byla dcerou mykénského krále Agamemnona. Ten zabil posvátnou laň bohyně lovu Artemis. Aby se vykoupil, měl obětovat dceru Ifigenii.  Pod obětním nožem nezemřela Ifigenie, ale laň, ve kterou usmířená bohyně Ifigenii proměnila. Poté se stala kněžkou v Artemidině chrámu.

 SPOLEČNOST HRABĚTE ŠPORKA

22)    Apoteóza hraběte Šporka – hrabě se nechal zpodobnit ve svém loveckém kabátci se svatohubertským řádem. Sousoší představuje vidinu blažené smrti, která ho uvede do říše věčné spravedlnosti, kam jej doprovodí Víra, představovaná mladou ženou ve vojenské zbroji.

 23)    Závist – námět je zde pojat jako socha ženy, kterou jako závist rdousí had ovinutý kolem jejího krku.

 24)    Skromnost – představuje ji socha mladé ženy ozdobené pouze květinami a zahalené lehkou rouškou.

 25)    Marnivost – je ztvárněna jako sedící žena se složitým účesem, ozdobená šperky. Jako symbol neřesti jí sedí na klíně opice.

 26)    Lstivost – představuje ji žena se symboly této neřesti – s hadem, který se vine kolem její pravé paže a liškou u nohou.

 27)    Věrnost – námět je pojat jako poloklečící žena se symbolem věrnosti a oddanosti – psem. Ač se ho chystá uhodit, zvíře na ni věrně hledí.

 28)    Filozofie – ztělesněna postavou muže s přemýšlivým výrazem ve tváři.